close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Cacalla (3)

25. září 2008 v 20:55 | Rapan |  Cacalla
V minulém díle jste viděli:
Cacalla se poradila s Donou Manchou a ta ji připravila na osudové setkání s Chosé Čečendem…
A bylo to tady. Chvíle, na kterou se tak dlouho připravovala. Cacalla se měla setkat s Chosé Čečendem. Ladným krokem přešla práh domu, naposledy zamávala Doně Manče, uklouzla po banánové slupce, ztratila rovnováhu a rozplácla se na zem. Vstala a šikovným manévrem se slupce vyhnula. K Chosého domu to měla asi 2 kilometry, takže měla plno času přemýšlet o sobě, o Chosém, o politickém režimu v Nikarague, o problematice drogové prevence v Tádžikistánu a o dalších romantických věcech. Netrvalo to ani 4 hodiny a stála před dveřmi Chosého domku. Nebyl to vlastně domek, spíše chatrč. A nebyla to vlastně ani chatrč, byl to bývalý vojenský bunkr z nikaragijské občanské války. Tato válka se odehrála v roce 1986 a důvodem války byl boj o název jediné hospody v Nikarague. Jedna strana chtěla název U Zelené palmy, druhá název U Nazelenalé palmy. Ve válce proti sobě tedy bojovali zelení a nazelenalí. Hlavním problémem byl fakt, že oba tábory měly téměř stejné uniformy, takže nakonec nikdo nevěděl za koho vlastně bojuje a po 2 hodinách byla válka oficiálně ukončena a byl přijat název U Palmy. Ale vraťme se zpět k naší Cacalle. Ta stála u Chosého bunkru a přemýšlela, co má dělat. Zkusila tedy zaklepat. Za dveřmi se ozval Chosého hlas.
Chosé: Kdo je?
Cacalla: Cacalla!
Chosé: Kdo kakala?
Cacalla: Cacalla kakala!
Chosé: Kam Cacalla kakala?
Cacalla: Do hajzlu Cacalla kakala!
Chosé: Do hajzlu?
Cacalla: Do hajzlu!
Chosé: A kdo tam teda do hajzlu je?
Cacalla: Cacalla!
Chosé: Kdo kakala?
….
Asi po půl hodině to už Chosému nedalo a otevřel dveře. Cacalla tak uviděla svého milovaného oděného v maskáčovaných kalhotech, neprůstřelné vestě a s kalachem na krku. Když Chosé zahlédl Cacallu, pustil spoušť a doplnil náboje v zásobníku. Stalo se však něco podivného, co ani sám Chosé nečekal. Dobrotivý čečenský anděl Archlucifer přejel Chosému po duši a ten se do Cacally zamiloval a pozval ji dovnitř.
Chosé: Dáš si něco?
Cacalla: Kaviár s olivami a Champanie ročník 89 s brčkem a deštníčkem
Chosé pokývl hlavou a za malou chvilku donesl sklenku vody a dva krajíce chleba. Cacalla nejprve snědla oba krajíce a potom i sklenku s vodou, až jí střepy skla zanášely za zuby. Tradičně si říhla a sedla si na sedačku, která byla od Chosého nejdále. Oba na sebe lehce pokukovali a čekali na reakci toho druhého. Jako první se osmělil Chosé.
Chosé: To je dneska ale krásně, sluníčko svítí, ptáčci zpívají, zvířátka se rozmnožují…
Cacalla: To jsi řekl krásně. Ty jsi básník?
Chosé: Ne, kopáč?
Cacalla: A za co kopeš?
Chosé: Za Telecom.
Cacalla: Za Telecom?
Chosé: No, za Nikaragijský Telecom.
Cacalla: No, díky za pozvání, já už pomale půjdu…
Chosé: Jaký pozvání. Ty ses mně semka vetřela…
Cacalla: Tak já už půjdu.
Chosé: Tak sbohem a šáteček a kdybychom se už neviděli…
Cacalla: Sbohem
Chosé zabouchl před Cacallou dveře a ta už jen uslyšela hlasité oddechnutí. Cacalla přiběhla domů a hned to všechno vyslepičila Doně Manče, která mezitím stačila schovat svého milence do skříně. Když Cacalla domluvila a odešla do svého pokoje, mohla konečně Dona Mancha pokračovat v… ale vraťme se ke Cacalle. Ta seděla a myslela na Chosého. Bylo jí jasné, že se zamilovala. Zavřela oči a usnula.
Zajímá vás, jak se bude vztah mezi Cacallou a Chosé Čečendem vyvíjet dále? Dozvíte se v příštím díle.
 

Cacalla (2)

29. srpna 2008 v 23:55 | Rapan |  Cacalla
V minulém díle jste viděli:
Krásná Cacalla se odhodlala promluvit k Chosému Čečendovi. Když se vrátila domů, pověděla to vše Doně Manche. V tom přišel do pokoje Cacallin otec Filip Suarez a měl hlad…
Filip Suarez se posadil na židli a Cacalla mu přinesla pravé nikaragijské špagety, vyráběné ze dvou středně dlouhých špaget, dvou paprik, tří rajčat, pěti okurků a bobkového listu. Filip se sehnul nad talíř a usnul. Toho Cacalla využila a rozhodla se poradit s Donou Manchou. Doběhla do třetího patra jejich 2,5+1 (dřez byl využíván zároveň jako WC) a uviděla plačící Donu Manchu.
Cacalla: Co se stalo, moje chůvo?
Dona Mancha: Ale teďka jsem přečetla v Blesku Pablo Mundio tragicky zemřel při autonehodě, béé, béé (brek)
Cacalla: A kdo to je Pablo Mundio?
Dona Mancha: Moje dlouhá tajná láska. Seznámila jsem se s ním už na pomocné škole. On patřil mezi nejchytřejší a už v 15ti se naučil číst. Byl to opravdový krasavec, modré oči, červené rty, blonďaté vlasy, modré uši, rudý nos… Když jsem se v 18ti naučila psát začala jsem mu psát milostné dopisy. Ještě dnes si pamatuji, ty krásné romantické básničky: Máma mele maso, táta mele mámu, pekař peče housky, rys tu pije… V 21 letech se mu ale podařilo přelézt zeď a ze školy utekl. Od té doby jsem o něm neslyšela, až teď, béé, béé, béé (zase brek)
Cacalla: To je asi smutný, co?
Dona Mancha: Jasně, že jo, seš snad úplně blbá?
Cacalla: A jak se mu to stalo?
Dona Mancha: Myslíš ta nehoda? V novinách píšou, že v té osudné zatáčce zrovna montoval dětskou sedačku na zadní sedadlo. Ale nechci, abychom o tom mluvili. Proč jsi za mnou přišla?
Cacalla: Chci se tě zeptat, co mám dělat. Myslím jako s Chosém.
Dona Mancha: Ty se s ním chceš vyspat?
Cacalla: Co to je?
Dona Mancha: No to neřeš, je jasné že ve svých 30ti letech o tom nemůžeš nic vědět. Takže ty bys chtěla, aby si tě Chosé všímal?
Cacalla: No, to bych chtěla.
Dona Mancha: Víš co, dneska se v klidu vyspi a zítra něco vymyslíme. Zatím dobrou.
Dona Mancha odešla a brblala si cosi o krávě. Cacalla si mezitím rozpustila vlasy, poté je strčila do ledničky, nechala je zmrznout a znova je rozpustila. Nejprve si svlékla kožich, poté šálu, beranici, hokejové chrániče, svěrací kazajku a vytáhla silikony až zůstala stát v pokojí jen ve spodním prádle. Lehla si tedy do postele a začala přemýšlet. V tom si vzpomněla, že dole nechala Filipa ležet ve špagetách. Řekla si, že to takhle nemůže nechat, seběhla dolů a špagety snědla. Lehla si zpátky do postele a myslela na Chosého. Asi po půl hodině jí začala být zima a tak ji napadlo, že by se mohla přikrýt peřinou. Protože nemohla usnout, rozhodla se počítat ovečky. Když jí všechny ovečky sežrali vlci, začala počítat voly. Když se dostala ke třetímu místopředsedovi 4. komory 5. sněmu schvalující 6. paragraf 7. zákoníků v 8. volební místnosti, usnula.
Když se ráno probudila zjistila, že jí někdo ukradl jejího plyšového divočáka Šmudlu. Jak se jí ulevilo, když zjistila, že na něm leží. Vstala, otevřela okno, protáhla se a hlasitě si říhnula. Oblékla si rybářskou síť a riflovou bundu. Sešla dolů, kde uviděla stále spícího Filipa. Jemným kopem do hlavy ho probudila a nachystala mu černobílou kávu, vyráběnou smíchání černé, bílé a žluté kávy. Dolů přišla i Dona Mancha, elegantné ukopla na prahu a ještě elegantněji se skutálela ze schodů. S lehkým křupnutím se zvedla a sedla si ke stolu. Cacalla mezitím vylisovala pro Donu Manchu banán. Bohužel se trošku špatně vyspala, takže omylem vylisovala slupku a banán samotný vyhodila do koše.
Po vydatné snídani (Cacalla si dala dva psí suchary) se Cacalla vydala za Donou Manchou. Ta už jí očekávala.
Dona Mancha: Tak tě tady mám. Dneska čeká tvůj vysněný den - setkáš se s Chosém. Ale musíš taky trochu vypadat. Udělám z tebe úplně novou ženu…
Dona Mancha vytáhla ze skříně zručně nakradené nejnovější modely kabátků, sukní a podobných zbytečností. Nakonec pro Cacalla vybrala ideální kombinaci - fialový svetr s motivem Medvídka Pú, kostkovanou skotskou sukni a ošoupané sandály. Nakonec se rozhodla Cacallu trochu namalovat. Vzala štětec, vodovky a začala malovat. Nakonec jí dala na nos červený míček a Cacalla mohla vyjít.
Zajímá vás, jak dopadne Cacallina schůzka s Chosém? Dozvíte se v příštím díle.

Kung Fu Vorvaň

29. srpna 2008 v 19:40 | Rapan |  Filmy
aneb jak vypadá počin Etele Petele, Jetele Petele, Tantaly Petele, Pentena Nehtena a Pentela Hentena?
Máte rádi filmy přímo prošpikované nejrůznějšími počítačovými efekty, výbuchy aut, pády vrtulníků a oříškovou čokoládu? Pokud ano, tak nový film ambiciózního estonského studia Dog Closed in Piano Studio je něco, co si jistojistě nechte ujít! V Kung Fu Vorvaň nic z toho totiž ani v nejmenším neuvidíte!
Na začátku projektu stál estonský zemědělec Etele Petele, který se rozhodl zfilmovat slohovou práci svého desetiletého syna, který psal esej na téma "Estonské pohádky a jejich vliv na globální strukturální inflaci v postsocialistickém smyslu". Etele Petele nechal kompletní dvoustránkovou práci svého syna Jetele poslat do Hollywoodu. A neuplynul ani půlrok a z LA dorazila Etelemu pohlednice noční oblohy nad Los Angeles a vlastnoruční podpis bývalého pomocníka asistenta sekretářky Brada Pitta. Souhlas s natočením celovečerního snímku však bohužel nepřišel. A tak se Etele rozhodl vzít vše do vlastních rukou a kapes a v největším estonském obchodu s elektronikou (Baťa Electronics) ukradl digitální kameru značky Coca Cola Cameras Limited Edition. No, a potom už šlo všechno velice rychle. Společně se svým synem Jetelem, tetou Tantalou a dvěma bývalými spolužáky z mateřské školy Pentenem a Pentelem založil Dog Closed in Piano Studio. A Kung Fu Vorvaň je prvním opravdovým počinem tohoto odvážného estonského týmu, který se v nejbližších dnech dostane do našich kin.
Podle původních plánů měl být film Kung Fu Vorvaň vytvořen celý na počítači za pomocí nejnovějších technologií. Po zamítavém dopisu od estonské vlády a rozbití prasátka se však tým musel spokojit s menšími plány. Rozhodl se natočit první celovečerní maňáskový film!
Hlavním hrdinou tohoto maňáskového počinu je roztomilý třistatunový vorvaň Drobek, jehož největším snem je naučit se umění boje kung fu. Proti je však jeho matka housenka (Drobek přišel na svět císařským řezem), která chce, aby se Drobek věnoval skládáním rohlíků ze strouhanky. Jednoho dne se však Drobek přihlásí do soutěže o největšího drsňáka, jejíž vítěz se má utkat s úplně nejvíc největším záporňákem tohoto filmu, a to s více než sedmisetgramovým morčetem s drsným jménem Mazlík. No, asi by to byl houby dětský film, kdyby Drobek neuspěl ve všech dovednostech a nestal se vítězem. Jeho novým mistrem se stává velbloud Brbla, kterému pomáhá robot postavený z Lega (filmařům došli maňásci). I když to Brbla chtěl asi šestnáctkrát vzdát a robot byl přestavěn na letadlo, stává se nakonec z Drobka přeborník v kung fu a je připraven utkat se s Mazlíkem. Samozřejmě následuje závěrečný souboj, který se odehrává střídavě na kuchyňské desce, kancelářském stole a trakači. Ale kdo v souboji vyhraje, to vám už neprozradím - zajděte si na film sami. Jen musím rodiče upozornit na to, aby své děti připravili na brutální scény, kdy Mazlík rozsápe Drobka ležícího ve vlastní krvi na cáry.
Kung Fu Vorvaň je určitě nejodvážnějším a nejspíš i nejlepším maňáskovým filmem v historii. Dokonce si myslím, že tento film překonal i projekt naší bývalé redakce, kdy jsme natočili předělávku Pána prstenů s ponožkami navlečenými na prstech. Odvahu filmu jasně ukazuje i závěr, který je nedokončený a zcela zjevně si říká o pokračování. V kuloárech se sice proslýchá, že je to způsobeno tím, že Coca Cola Cameras Limited Edition zkrátka delší dobu nevydržela, informace je to však nepodložená. O hudbu k filmu se postarala estonská národní filharmonie ve složení trianglista, zvukař a řidič dodávky.
Takže co říci závěrem? Tento dětský veselý film můžu rozhodně doporučit všem a možná i některým starším dětem. Doufejme, že i další připravovaný film Dog Closed in Piano Studio s pracovním názvem Džiudžitsu Morče, kde by se měl představit prý i jeden živý herec, bude stejně úspěšný.
Hodnocení: ****
 


Cacalla (1)

21. července 2008 v 21:58 | Rapan |  Cacalla
Za jedenáctero horami, jedenáctero lesy a jedenáctero odpadními skládkami žila v jedné malé nikaragijské vesnici Cacalla, krásná dívka, kterou obdivovali mládenci z celého nikaragijského okolí. Cacalla byla opravdu překrásná. Kromě patnácti jebáků, bradavice na nose, popraskaných rtů a absence jednoho oka byla její tvář čistá jako studánka. Pár plastických operací a Michael Jackson by zrudnul závistí. Cacalliny ladné křivky ála Věstonická Venuše v životní velikosti, pevné tvary a poprsí, pro které platily všechny fyzikální zákony včetně gravitačního, vzrušovaly nejednoho nikaragijského muže. Krásná Cacalla žila ve svém domku se svojí chůvou Donou Manchou a se svým otcem Filipem Suarezem. Cacallina matka zemřela před třemi roky, když na ni při návštěvě planetária spadl asteroid. Filip Suarez začal ze smutku pít a často Cacallu bil. Jednoho dne se Cacalla procházela po nikaragijských pastvinách a kromě stáda ovcí, dvou koz a jednoho vola potkala i Chosého. Cacalla se s Chosém znala už nějakou dobu, ale nikdy si netroufla podívat se mu do očí nebo na něj dokonce promluvit. Chosé byl krásný mládenec, který se do Nikaragui přistěhoval z nedalekého Čečenska, kde mu zemřeli oba rodiče, když se procházeli po minovém poli. Oba dva osudem těžce stíhaní twenty-sixageři se tak osudem spřízněni setkali na nikaragijské pastvině ve 14:08 nikaragijského času. Chosé pohlédl na Cacallu, ta mu však jeho pohled neopětovala. Chosé se podíval do jejích očí (resp. do jejího oka), ona však nesměle sklonila tvář. A tak Chosé promluvil.
Chosé: Ehm (odkašlal si). Já být Chosé Čečendo.
Cacalla: Hmm
Chosé: Já bydlet tady kousek.
Cacalla: Hmm
Chosé: Ty bydlet kde?
Cacalla: Hmm
Chosé: A ty žít s rodiči?
Cacalla: Hmm
Chosé: A ty chodit tudy často?
Cacalla: Hmm
Chosé: Víš, chtít ti říct, že se mi celkem ty líbit.
Cacalla: Hmm
Chosé: No, děkovat za informace. Snad ještě někdy uvidět se.
Cacalla: Hmm, hmm.
Chosé se otočil a šel pomale domů. Cacalla, stále ještě okouzlená, že na ni Chosé promluvil, stála a nemohla se ani pohnout. Asi za týden dostala hlad, a tak sebrala odvahu se pohnout a odpochodovala domů. Vše poté vyprávěla Doně Manche. Když se chystala povědět to nejromantičtější (tj. když se Cacalla odhodlala říci dvakrát hmm), vtrhl do místnosti Filip Suarez značně posilněný typickou nikaragijskou lihovinou - nikaragijským rumem. Nyní si dovolím krátkou odbočku od příběhu, abych vám mohl vysvětlit rozdíl mezi klasickým a nikaragijským rumem. Zatímco klasický rum se vyrábí kvašením cukrové třtiny, nikaraguaský rum se vyrábí smícháním kvašené solné třtiny a kvašené vody. Kromě zkvašené solné třtiny a vody do roztoku přidáme typické nikaragijské koření pepř a celé to zamícháme a v troubě vaříme asi 40 minut. Nápoj podáváme chlazený s ledem, citrónem a brčkem pokud možno ve skleničce. Ale vraťme se zpět k romantickému příběhu naší krásné Cacally. Těsně před naší odbočkou do domu vtrhl opilý Filip Suarez.
Filip Suarez: Cacallo, přines mi něco k jídlu.
Cacalla: Tati, kde ses zase tak zřídil.
Filip Suarez: Co je ti po tom, ty jedna (zásah cenzury nedovoloval dokončit výrok Filipa Suareze).
Cacalla: Kdo je podle tebe (zásah cenzury nedovoloval dokončit ani výrok Cacally).
Filip Suarez: Nediskutuj a dones mi něco k jídlu.
Cacalla: Stačí ti něco namazat?
Filip Suarez: Si snad děláš srandu. Nevypadám snad, že jsem namazanej dost?
Cacalla: Promiň otče, snad něco teplého?
Filip Suarez: Vypadám snad jako nějakej teplouš. Už mě nes.. (cenzura plácla Filipa Suareze přes pysky) ... teda neštvi
Cacalla: Tak co si tedy dáš?
KONEC 1. DÍLU
Zajímá vás, co si Filip Suarez dá k jídlu? Dozvíte se v příštím díle.


Bačkory

21. července 2008 v 21:55 | Rapan |  Filmy
aneb jak vypadá legenda o čvachtické paní v podání režiséra Kuby Kubuly
Legendy si lze vyložit různě. Důkazem může být nedávný americký dokumentární velkofilm o africké džungli Šifra mistra leoparda, který si dokonce dovolil vyvrátit pravdivost Bible a považoval Ježíše za prastarého lovce leopardů, který byl v prérii ušlapán smečkou rozzuřených tučňáků. Takovou malou Šifrou v českém prostředí je právě nový historický film Bačkory.
Bačkory je dlouho očekávaným počinem slovenského režiséra Kuby Kubuly, známého především kreslenými psychohorory pro batolata (z těch nejznámější např. Drákulosníček, Káťa Rozškubaná nebo Krkořežská pohádka). Tentokrát si však Kubula troufl i na náročnější snímek, a to historické zpochybnění legendy o čvachtické paní. Podle legendy hraběnka Alžběta Bačkory upalovala bačkory svých služek a obviňovala z tohoto činu své zámecké pávy. Krutost hraběnky byla navíc znásobena tím, že pro nabytí trvalé krásy absolvovala každý večer koupel v moči zámeckých velbloudů. Ovšem je pravda vskutku taková, jak nám ji popisuje legenda?
Kubula si dal jasnou odpověď - není - a udělal z hraběnky Bačkory oběť intrik a nešťastných náhod. Začátek filmu se odehrává na zámku Čvachtice poblíž maďarsko-mexické hranice. Hrabě Fábor Bačkory se svojí manželko Alžbětou si zde žijí spokojeným životem do té doby, než se k hranici začnou dobývat keňské feministky dožadující se svých práv na trestání manželů snězením. Hrabě Bačkory společně se svojí armádou s nimi vede nekonečnou válku. V době manželovy nepřítomnosti začne hraběnka pokukovat po mladém italském malíři Luigi Pattlallovi a když hrabě Bačkory ve válce konečně padne, může se Luigimu odevzdat zcela. Do všeho se ovšem zaplete Fáborův dlouholetý přítel Blábol Thuber, který si dělá nároky na hraběnčin majetek. No, co bych vám povídal, neuplyne ani rok a hraběnka Bačkory se z toho decentně zcvokne. Vyléčit ji má stará čarodějka Kunhúta, která ji doporučí právě pálení cizích bačkor a koupel ve velbloudí moči. Na tyto obludnosti brzy přijdou dva mniši vyslaní z Vatikánu - Petr a Pavel - kteří vše urychleně práskají papeži. A to se již blížíme k závěru, kdy děj nabírá na ďábelských obrátkách. Kunhúta nejprve zabije Luigiho za to, že ji porazil v piškvorkách, následně Thuber zatkne hraběnku Bačkory za nelegální pěstování brokolice v zámecké zahradě. V závěru se však Thuber s hraběnkou usmíří a udělají si romantický večer při svíčkách ve skladu munice. Drobný výbuch, jenž pohltí celý čvachtický zámeček, však oběma hrdličkám romantiku trochu zkalí. Celý zámeček padne popelem, jedinými přeživšími zůstanou Petr s Pavlem, které však po cestě do Vatikánu unese přerostlý racek. A tímto tato filmová tragédie končí.
Jestli se film Bačkory něčím může pochlubit, tak je to rozhodně hvězdné herecké obsazení. Hlavní roli hraběnky Alžběty si střihla britská herečka Anna Fridex, v dalších rolích se představil například Karel Poroděn (Thuber) nebo dvojice Bolek Vomáčka - Jiří Pomátl (Petr a Pavel). Film trvá celkově 138 minut, většina kin však ve 132. minutě dělá přestávku, aby si divák odpočinul. Filmovou hudbu si vzal na starosti sbor dobrovolných hasičů z Uhlíkovic nad Popelkou, jejichž megahit Hoří, hoří, jen to hřeje se stal titulní písní filmu.
Při závěrečném hodnocení filmu Bačkory si tentokrát neodpustím mírnou kritiku. Ke konci filmu je již patrné, že režisér Kubula není z předešlé tvorby animovaných filmů zvyklý pracovat s živými herci. Jelikož kreslené postavičky z jeho předešlých filmů nikdy nepotřebovaly jíst ani pít, přišlo Kubulovi přirozené, že stejně tomu bude i u živých herců. Jelikož na konci natáčení již byli všichni herci extrémně podvyživení, muselo být použito extrémně širokoúhlých záběrů, aby si na režiséra nestěžoval SOPEL (Spolek na ochranu práv a existenci lidstva). To však kvalitě snímku velmi škodí. A jelikož tuto recenzi píši v pozdních večerních hodinách, nemůžu si dovolit ani přimhouřit oko, abych náhodou neusnul. Proto pouhopouhé 2 hvězdičky.
Hodnocení: **

Další články


Kam dál